Svědomí není naše, ale je v nás. Schopnost rozpoznat hřích je člověku dána se svědomím. Nelze spáchat hřích bez osobního souhlasu s ním. A tedy, každý náš hřích je také naší vinou. Na neštěstí se nechásvědomí v době dostatku téměř umlčet. O to víc pak křičí naše viny, když přijde období slabosti a strádání. Bez opravdového a skutečného odpuštění by byl člověk, poskvrněný svými vinami, ztracen pro život věčný. Kristus povzbuzuje viníka slovy: “I kdyby byly tvoje hříchy jako šarlat, já je učiním sněhobílými.” Bůh nám dodává odvahu, když slyšíme, že tam, kde se nalezne opravdová lítost, je přítomno i Jeho odpuštění. Jen úplně přiznaná osobní vina, doprovázená skutečnou lítostí, svolává Boží odpuštění. Lítost, spolu s touhou po nápravě, smíření i případném odčinění důsledků, jsou předpokladem ke svátostnému zbavení titulu hříšníka. Ne však sebelítost. Ale lítost ze zrady čistoty,z nevěrnosti k dobru, z chvilkového opuštění Lásky během něhož je vydána na kříž. Tam na Golgotu, kde bylo krví zaplaceno za všechny lidské zrady a hříchy. Dopředu, za všechny. Jistě i za moje. Kde jedinou útěchou trpícího Krista bylo jen defilé tváří lidí, pro které jeho prožité utrpení mělo smysl. Aby i tvoje tvář byla mezi nimi, pros o odpuštění. A odpusť nám naše viny … Strana 16 2024 | vytvořeno s Touhou po lásce lidí …
RkJQdWJsaXNoZXIy Nzg5MDg=